Josef Fousek na koze 2008


CURRICULUM VITAE




fousek Narodil jsem se zatím třikrát:  12.3.1939  na  Kladně,
7.4.1987 na jednotce intenzivní péče v Kroměříži
a 5.3.1999 na kardiochirurgii na Karlově náměstí
v Praze.


Ve 14ti letech jsem zveřejnil ve škole na tabuli báseň
"Největší však voly, dělaj z lidí školy!", zahodil tašku
s učením a začal pracovat. Nejdříve v POLDI Kladno
a potom jako pastevec ve Strážném na Šumavě. Po vojně
opět v hutích a nakonec ve Středočeských plynárnách.


Mezitím jsem se oženil s Jarmilou Příhodovou,
stal se přeborníkem Středočeského kraje v boxu
ve váze střední a absolvoval Lidovou konzervatoř
v oboru umělecké fotografie u prof. Jána Šmoka.

První výstavu fotografií jsem měl v roce 1965 a v roce 1979 začala moje pravidelná vystupování v Semaforu a později v Divadle Jiřího Grossmanna jako hosta v pořadech Miloslava Šimka, která trvala až do roku 1998. Od září téhož roku vystupuji sám nebo se synem Tomášem v klubových pořadech, s kterými jsem opakovaně navštívil i Německo, Rakousko, Švýcarsko, Austrálii, Kanadu a USA.




*

nr00


O mém životě se mnou také například rozmlouval v týdeníku NAŠE RODINA redaktor Zdeněk Lebl,
což si můžete přečíst zde.


* * *



„Ze zástupu diváků nakonec zůstanou dva.
Jeden, který zapláče a druhý, který tě pomluví.“
Josef Fousek


*





nevolejte LITERÁRNÍ TVORBA


Blues života

Básně a písně 1967 - 1990

Putování s oslem
(napsáno společně s Miloslavem Šimkem)

Lidi, já byl v Americe

Epigramy

Bez cenzury

Až mě andělé...
(napsáno společně s Hedou Bartíkovou)

Fouskoviny

Andělé, nevolejte...

Fouskoviny 2001

Kristofóry Fouskofóry

vlidni Eman a Kornelie, boží lidé

Fouskovy protistátní písně

Co jsem andělům neřekl

Pojďte se smát

Fouskovy skoropohádky

Fouskoviny pro lidi

Andělé s ručením omezeným

Andělé mého života

Buďme k sobě vlídní

Fouskovy fejetony








Některé z knih lze objednat v nakladatelství PRAGOLINE.


*




blbec

NAHRÁVKY


89' letopočet vskutku

Já jsem blbec, ty jsi blbec

Tohleto lidi je demokracie

Necenzurované písně

Superliner

demokracie Adults at play

Chuť pravdy 96'

Kameňáky I, II

Dospělákům vstup zakázán
(Krampol a Fousek)

Co je možného v Čechách
(Krampol, Velen, Fousek)

Co je možného na Moravě
(Krampol, Velen, Fousek)

Rychlé šípy Jaroslava Foglara
necenzur (zatím 11 kazet)

Pumprlíci a námořníci
(vypráví Petr Nárožný)

Nejen o ženách
(vypráví Leoš Suchařípa)

Nemám čas lhát

Nejkrásnější české Vánoce
s Josefem Fouskem










*


Mnoho podrobností z mého života můžete najít v knihách AŽ MĚ ANDĚLÉ..., ANDĚLÉ NEVOLEJTE, CO JSEM ANDĚLÛM NEŘEKL a hlavně ANDĚLÉ S RUČENÍM OMEZENÝM. Například:


*


11.září 2001 ráno jsem vykročil s cílem, že si prohlédnu N.Y. z výšky World Trade Center. Vzal jsem si s sebou osm barevných Kodaků. Kamarád ze skupiny Sebranka mne informoval jak se dostat metrem do Manhattanu - v kapse jsem měl malinký plánek. Byl jsem rozechvělý před cestou, která měla dokázat, že se sám dokážu dostat na světoznámá místa.

Při cestě na snídani, poblíž stanice Astoria, jsem se připojil k Mirkovi Černému. Bylo 8.30 a já se těšil na koblihy v řecké restauraci.

Na křižovatce pod subwayí jsem měl sraz s kamarádem z Českých Budějovic. Trochu se zpozdil. Nevím proč, ale náhle jsem dostal strach z cesty do centra. Možná jsem byl unavený z předešlého dne. Volal jsem přes křižovatku ve chvíli poměrného klidu:

"Půjdeme na Manhattan až zítra!" Přikývl a zamával z druhé strany. Po snídani jsme s Mirkem Černým prohlíželi pestrou škálu krámků. Pyšnil jsem se čepicí s velkým kšiltem, nad nímž byl nápis New York. Koupil jsem ji na 29. Street v bazaru za jediný dolar.

Chtěl jsem synovi Tomášovi koupit tričko. Nemohl jsem nic vybrat, neboť záplava zboží nedávala šanci k výběru.

Vešli jsme do malinkého krámku a uvnitř spatřili černého majitele. Bílé zuby zářily jako mramor. Vybral jsem černé tričko s obrazem Ježíše Krista na hrudi. Ježíš vypadal vlídně, civilně, spíše jako vlídný hippie.

Ve chvíli, kdy jsem tričko ukazoval Mirkovi Černému, černý mladík začal poskakovat a zmataně, zřejmě hodně dojat, ukazoval na televizní obrazovku nad našimi hlavami. Mumlal, chvěl se a prstem stále ukazoval na televizní obrazovku.

Udiveně jsem se díval na obraz. Do pověstných "dvojčat" vlétalo letadlo. Americký komentátor vzrušeně křičel. V očích černého majitele krámku byly slzy.

"Ty bláznivý akční filmy jsou všude," říkal jsem Mirkovi. Mlčel a pak zašeptal:

"To není film! To je skutečnost!"

Zděšeně jsme se dívali na hrůzu, která se odehrávala několik stanic metrem od nás.



 

*




"Pane Fousku, musíte se vyhýbat prašnému prostředí," radil mi primář Michael Hanuš při převazu na Ušním, krčním a nosním oddělení kladenské nemocnice. Byl jsem po operaci nosních polypů. Jsem nápaditý človíček, a tak jsem vymyslel téměř geniální způsob, jak splnit rozkaz pana primáře.

Abych co nejvíce chránil svůj nedohojený nos, rozbitý a narušený údery z dob, kdy jsem vyznával kožené rukavice, vzal jsem ze sklepa starou plynovou masku s nápisem Wehrmacht 1944. Můj syn Tomáš mně poradil, abych si do filtru na konci půlmetrové hadice dal nemocniční gázu.

Takto vyzdoben vyjel jsem do rozhlasové stanice RIO, kde mě čekal Petr Svárovský na hodinové vysílání. Na Dejvickém náměstí u restaurace Na Podbabě, kde nechávám celá léta auto, a dál se vydávám metrem, jsem vylezl z vozu zapomenuv masku na svém obličeji. Ve dveřích hospody stál značně se klátící mužíček.

"Jééééé," vykřikl a zmizel v hospodě. Právě ve chvíli, kdy jsem sundal a vhodil masku do auta na sedadlo, se mužíček znova objevil a přišoural se ke mně. Chvilinku se na mne díval a pak pravil pivorumovým hláskem, klepaje mi na rameno: "Kamaráde, nepij! Já vidím divný věci!"



 

*


cesty1 

Login Form

Copyright © 2011, ALPHA MOTORS. All Rights Reserved.